simsta

Motýlkový zápisník

Začátek

Jsem cesta.
Klikatím se mezi poli už dlouho. Za tu dlouhou dobu se po mě prošlo hodně nohou i nožiček. Tlapek i tlapiček. Ani si nevzpomínám na ty první.

Ale tyhle kroky, co cítím, jsou jiné. Ani nemohu rozpoznat, kolika lidem nebo jiným tvorům patří.

Většinu místních poznám, tyhle ale ne. Nebo se pletu ? Někdy po mě někdo jen přeběhne, z jedné louky na druhou, z jednoho lesa do toho na druhé straně.

Kroky, které teď cítím, ale nikam neběží. Jdou Nijak výrazně nepospíchají, ale ani se neloudají. Jdou asi tak rychle jako když něco hledáme a nevíme co. Jako když někam směřujeme a nevíme kam.

Jsem napjatá a zvědavá komu patří a kterým směrem se majitelé nohou a možná i kopyt nebo tlapek vydají. Za dalším kopečkem se totiž budou muset rozhodnout kam dál. Tam se totiž z jedné cesty na tři. To abych toho hodně věděla. Jsem cesta, tudíž rodu ženského a tyhle vlastnosti má prostě vše co jen trochu připomíná ženu. I cesta. Tu nevyjímaje.
Mezi tím došly kroky na rozcestí.

Tak ... a co bude teď ?
Kdo a kam a kterým směrem se vydá ?

O noční košili, které málem chyběla čepička

Byla nebyla, jedna moc útulná místnost, vlastně spíš to byl jen takový kumbál. Vešly se tam jen dva šicí stroje, dvě židle a regál s látkami.
Vládla tam ale moc příjemná atmosféra, často tam voněla káva, čaj a jiné dobroty. Nejútulněji tam bývalo v zimě. Bylo tam teplo, šicí stroje hrály svoje sóla, voněl svařák.

Někdy v té době k sobě byly zabaleny pánská noční košile a čepička se střapečkem. Okamžitě v sobě našly zalíbení a tulily se k sobě ve svém igelitovém domečku.
Cestovaly dlouho, pořád je někam přenášeli a vozili, ale ony to nevnímaly, tiskly se k sobě tak těsně, jak jen to šlo, a těšily se ze své vzájemné blízkosti.
Jednoho dne se dostaly do velikého světa plného světel, hudby a lidí. Užívaly si to. Tohle ještě nikdy neviděly. Jednoho dne, dvě ruce uchopily jejich igelitový domeček a otevřely ho. Košilka i čepička se těšily, že se budou moci ukázat v celé své kráse. Ruce vytáhly košilku, roztřeply ji a co se nestalo. Čepička se špatně držela, vyklouzla a nezpozorovana sklouzla pod regál.
Košilka se líbila. Byla opatrně složena zpět do domečku, vložena do košíku a vydala se na dalekou cestu k pokladnám.
Čepička byla vyděšená, kde se to ocitla bez své košilky, bez domečku. Stočila se do ruličky a nevěděla co dělat.
Plakala.
Košík s mnoha věcmi i s košilkou zatím dojel na konec dlouhé řady dalších čekajících košíků. Ruce, které předtím vyndaly košilku, patřily ženě, která teď sledovala pečlivě dění okolo sebe. Všimla si, že naproti přes uličku, v jiné řadě stojících lidí, si mladá dívka prohlíží tu samou pánskou noční košili a něco předvádí své kamarádce.
Smějí se.
Co tam asi mají ?
Jedna z dívek se otočí, a žena vidí, že v ruce drží čepičku s třásní, a raduje se a těší, jakou udělá radost. V tu chvíli si žena uvědomí, že ona žádnou takovou čepičku u své košile neviděla.
S omluvou vymanévruje od pokladny a vrací se uličkou zpět.
Jde pomalu a pátrá, jestli jí někde neuvidí.
Nic.
Dojde až nakonec a vrací se zpět.
V tu chvíli jí něco našeptá, aby se sehnula. Něco je pod regálem. Musí na kolena, ale nevadí jí to.
Spatří ji. Rulička.
Ano, je to ztracená čepička.
Žena ji vyndá, opráší a zasune do sáčku ke košili.
Netuší, že právě zabránila tomu, aby se jedna nešťastná noční košilka nepozorovaně vytrácela z domu a hledala svojí čepičku s třásní.

Pohádka nebo příběh

Může být příběh pohádka ?

Může. Záleží na okolnostech. Záleží na tom, kdo nebo co se potká. Kdo chce vyprávět a kdo poslochat.

Jdu po ulici a dívám se kolem sebe. Prší. Jdu schovaná pod deštníkem a nepospíchám. Nemusím. Mám svůj deštník. Stal se mojí součástí, patří ke mně. Je můj.
Poprvé jsme se viděli před rokem. Zaujal mne hned na první pohled. Sympaťák, Ale potřebuji ho ?

Nakonec jsem odešla bez něj. Odjela, nebyl z mého města.
Celý den jsem na něj myslela, mám nebo nemám : Moc se mi líbil.

Nakonec je můj, našli jsme k sobě cestu.

Ale co by dělal, kdybych ho někde zapomněla, čekal by, že se pro něj vrátím nebo by se těšil na nového majitele ?
Co když je větroplach, co když mu vadí déšť, co když má rád slunce, které vlastně nikdy neuvidí ?
Nechtěl by, abych ho ve větru pustila a on si mohl plachtit kam chce ?
Třeba až ke hvězdám ?

Možná ho jednou pustím, možná, ale dnes ještě ne.

Nejsem připravená.

ptáci ptačí svět příroda blog volný čas

Copyright © 2016. All Rights Reserve